PODZIM  BUDE  NÁDHERNÝ

Dostala jsem mail. Už je to nějaký den zpátky. Napsali mi z dm drogerie, že podzim bude nádherný. Skvělé. Že by opravdu? Že by začaly věci vycházet podle mých představ, že by se mi více dařilo než nedařilo? Že bych se zbavila svých věčných každodenních malých smutků? 

A tak jsem si řekla, že tomu tedy půjdu naproti - té "podzimní nádheře".  Pokoušela jsem se o to hned dnes. No, úplně to nevyšlo. Nějaký ten smutek mě přeci jenom k večeru dostihl. Měl z toho úžasnou radost asi. Pokoušel se o to totiž celý den marně. A nakonec se mu to podařilo. Snažím se ho vystrnadit. Úplně to nejde. Přetlačujeme se teď o dveře. Snad vyhraji - doufám.

Mám dojem, že se nebude vzdávat ani dny následující, přesto, že mi napsali, že podzim bude nádherný. Dobře, udělám to takhle. Každý den se pokusím jít naproti nějaké té radosti a každý den ji budu hledat. Smutek hledat nemusím, ten si mě vždycky najde. 

A pokud najdu každý den něco veselého, radostného, pěkného, prostě nádherného, tak i ty okamžiky, až mě smutek zase dohoní, snad lépe zvládnu. 

A snad si 20. prosince řeknu, že se přeci jen v dm nespletli. 

moje nohy

Mám hodně starostí a myslím, že nemá smysl je tady rozebírat. A to přesto, že to jsou opravdu STAROSTI.

Nejsem ale hloupá. Vím, že by toto mohla napsat většina všech lidiček z nás.

A tak mi nezbývá než v mých všedních dnech hledat "malá pozitiva", která mi zpříjemňují i ty dny náročné i ty velmi náročné..   

Jsou však i velké radosti., které s námi jsou každý den. Považujeme je ale za tak samozřejmé, že ani nevnímáme, jak velké radosti to jsou. Takovou jednou opravdu velkou radostí jsou pro mě MÉ NOHY.

V nedávné době jsem navštěvovala kamarádku, která byla hospitalizovaná v nemocnici po jistém chirurgickém zákroku. Ležela na pokoji s paní, která byla po amputaci nohy. Tam v nemocnici jsem se nad tím nijak zvlášť nepozastavovala. Jsem přeci v nemocnici, kde i takové věci jsou k vidění. 

Až později po několika dnech - koukám na své nohy - levá, pravá.. Paráda! Jsou obě! Skvělé. Kam všude se s nimi dostanu, na všechny ty místa, která miluji, která mě dělají aspoň trochu šťastnější. Bez nich by to teprve bylo náročné. Raději ani nedomýšlet. Jak ráda jezdím na kole, jak ráda lyžuji, a vůbec kolik schodů vede jenom k nám domů!

A tak jsem si jich začala vážit. Poskytuji jim malou lázeň, krémuji je, masíruji je. Asi si to opravdu zaslouží.  Takovou práci dennodenně vykonají. Jsem tak ráda, že je mám.

Možná to tu zní jako nedělní kázání v kostele, někomu naopak to může znít trochu morbidně. Já myslím, že je to pravdivé. Takže - i když nejsou dokonalé, možná příliš tlusté, či hubené, do písmene O, nebo X, možná i trochu už někde nějaká žíla se objeví.. Mějte je rádi, pokud jsou s vámi. Je to přece fantastické!

Bez mých nohou by  ty mé problémy nabraly opravdu megalomanských rozměrů.